Klágenfurt.
Kdesi…
Kdesi v parku, městečku beznadějně malém, typickém zapadákově. Je jedno, jestli tohle městečko znáte, nebo ne. Žijí v něm většinou zoufalé existence, typy těch maloměstských hňupů a jejich růžově přitloustlých paniček, venčících své stejně přihlouplé děti nebo ještě odpornější „vyšlechtěná“ psiska. Tedy kdesi, kde na život už to není a smrt zde bývá vykoupením, i když místní sebranka dělá vše pro zdání radostného a smysluplného žití, tedy kdesi v zapadákově, kde člověk mého intelektu a rozhledu by nechtěl žít ani jako vyhnanec či štvanec. Tak tam v městském parku, zaneseném psími výkaly a čpícím močí nočních opilců, se na dětském kolotoči otáčel místní řezník se svými dvěma ratolestmi. Tedy - abychom si rozuměli - on tam sice venčil své dvě děti, obtloustlého, pihovatého, nemožně rezatého a skoro mongoloidního Bertíka, který jako by z oka vypadl místnímu pekaři, a stejně odpornou, jen ještě více rezatou a ještě více zaalpsky mongoloidní Eriku, která se snad ještě více podobala tomu odporně rezatému, převislým pyskem a břichem disponujícímu pekaři. Řezník se očividně radoval z radostí těch malých, nechci psát zmetků, spíše ne zrovna tělesně i duševně harmonicky uzpůsobených ratolestí. Jistě, položíte si správně otázku, kde se ve chvíli štěstí a chroptivého jásání nacházela jejich matka?? Jak je možné, že tato kyprá, velkým poprsím a mohutnou zadnicí vybavená žena nejásala se svými dětmi a svým manželem? Ano, jistě, uhádli jste. Paní řezníková právě souložila s místním pekařem. Bušila do toho jako každé úterý, čtvrtek i sobotu. Zatímco její tupý paroháč chroptěl nad kvičivou radostí svých…ehm dětí, jeho paní kvičela pod tělem masitého pekaře. Mezi řezníkem ani pekařem rozdíl nebyl, to ne, jen pocit paní řezníkové, že může uspokojit více rujných samců, ji vháněl do dalších a dalších náručí. A tak, jak je v tom kraji kdesi pod horami zvykem, seznámil se s její anatomickou rozložitostí a nymfomanskou náruživostí místní automechanik a posléze i jeho syn, pošťák i výběrčí plynu, místní… ale co, nechme politiky, že?! A stále to paní pekařovou nečinilo uspokojenou, stále její tlustá očka pátrala po další sexuální potravě a její viditelný knír se rozkošnicky ježil při pohledu na mladé, ještě neukojené samečky, kteří se ledabyle procházeli před výlohou jejich krví páchnoucí živnosti. Ani se mi nechce v tomto satiricko-společenském pojednání přebírat pluk milců zkonzumovaných touto lidskou kudlankou nábožnou. Nechce se mi ani měřit tupost a oddanost toho řeznického kance, který by moji lebku snadno rozdrtil jediným úderem a přitom se nechal svoji nenasytnou manželičkou předvádět coby král hňupů a paroháčů na špacíru ve svátečně naladěném městečku. Je ostatně jedno, jestli tato nadsamice nasazovala řezníkovi parohy s pekařem, protože za jiné konstelace by ony parohy nasazovala pekařovi se vždy připraveným řezníkem. Takto uváděla v beznadějnou zuřivost řezníka počtem svých migrén a stálým sexuálním nechutenstvím. Neukojený řezník pak za svojí stále milovanou ženuškou cupital coby karikatura býka, kterému je před tlamou máváno hadrem vytřeným ve vagíně krávy a skučel své neustálé prosby alespoň o občasném připuštění. Jako žena, která má situaci neustále pod kontrolou, věděla i stará řezníková, kdy manželičkovi na okamžik půjčit objekt jeho touhy a kdy a jak dlouho unikat před jeho choutkami. Skutečností pak zůstává, že čím více by řezník mohl, tím méně se mu odměny dostalo… A tak i dnes v předtuše, že když bude „hodný“ a bude se dětem věnovat, že třeba mu bude alespoň na chvíli po vůli a umožní mu, aby se zbavil věčného přetlaku…. Ne, pánové, těšíte se zbytečně, ani dnes ne! Den byl těžký, manžel si nezasloužil a ostatně, pekař, než byl ukojen, stálo to také mnoho sil… Že to, pánové, znáte? Že ani vám se nedostává přídělu vášně? Že i tu vaši bolí hlava tak často, až se to stává pravidlem, a mnohdy se dočkáte připouštění jen v den vaší výplaty?! Tak na to pozor! Tady už jsme na tenkém ledě. Hlavně se nekoukejte na podobu svých dětí, vždyť jen každé desáté nemá svého biologického otce. Matku? Tu má zato vlastní vždy! Alespoň jednu jistotu máme.
Jó, sex je vzácné zboží! To je to nejtvrdší platidlo. Pokud vás vaše Helga či Elvíra láká do svých tenat, tak je neukojitelnou nymfomankou a pak dosáhne bodu, že jste „její“, a aniž si to uvědomíte, jste jen jedním z jejího, stále se rozrůstajícího hřebčince. Už nemáte nárok - kdy vám se zachce, už je to jen forma odměny. A protože si vzala takového nemožného ňoumu a budižkničemu, dostává se vám odměny méně a méně…
Raději se vraťme k řezníkovi. Kde že to jsou? Vydali se na nákupy. Taky to znáte-sváteční odpoledne a kam míří moderní člověk? Co naplní jeho chtíč? Koš plný touhy a štěstí ve slevě! Prostorný supermarket. Tyhle supermarkety, to je vynález. Nemáme doma sůl a už jsme tu tři hodiny… Řezník v doprovodu své rozsochaté choti a ryšavých dětiček. Spokojená rodinka, tady neuspokojený tatínek, ukojená maminka, hyperaktivní Bertík a bez důvodu znuděná sestřička - model Evropa 21. století! Milion položek v regálech požíračů vašich peněz. Nákupy bez důvodu, turistika bez cíle. Plnění košů a vyprazdňování kreditních karet. Únava, pot, lhostejnost, hraná radost, pocit lovu, kořist nadosah - toulky hypermarkety za hyperštěstím. Manželička před zhroucením, nervy na pochodu, děti v běhu: Ovšem zlatíčko, ještě na kafíčko. Cože? Čtyři euro!! Ale jistě, drahá, nebudu dělat scény, ne jen ta cena… doma by to bylo levnější. Jistě, s kamarády prochlastáme více, ovšem. A co Bertík? Berte, netahej ten ubrus! Sakra! A mám to v klíně… jak, jak jsem si ho vychoval, takový je?! A co ty? Ty ho nevychováváš? Ne, nechci se hádat, já jen… Berte!…Dialog bez konce. Neděle v hajzlu. Návrat beze slov. Domů bez radosti a večer v městečku tak tupém a tichém, že jen modrost obrazovek za okny prozrazuje jakýsi život. Odsouzení na doživotí v rodinách maloměstských - táta s mámou předurčují obraz rodiny na generace dopředu. Vždy jsme zde takto žili a žíti budeme. Večeří zasvěcenou ovaru a křenu z domácích zásob končí tento Bohem posvěcený den. Řezník už ví, že to je vše, co mu ženuška opět jednou poskytne. Ještě mlaskají, srkají a hekají nad horou žrádla. Vepř mizí v útrobách. Odér křene se line místnostmi a kultivovanější povahu by nutil na zvracení. Řezník domlaskal, řezníková se natáhla na gauč a požírajíc máslový dort a srkajíc vídeňskou kávu, slzí u telenovely. Řezník se vydal do kuchyně, kde myje nádobí ta služtička z východu…
Postel není pro všechny dost velká a pekařovo protahování se řezníkovou je vyrovnáno uspokojováním se řezníka na jejich služce.. Ovšem, on by to nedělal, kdyby žena měla více pochopení… Ale, práce a děti ji tak zmáhají a i když jsem je vzal do parku, neměla náladu a ta hlava, ta hlava ji tak bolí - asi si půjdu, Tondo, lehnout, říkala a tak jsem si, Míšo, myslel… Tady deset euro. Ano, stačí pusou, vím že jste říkala, že kdyby, tak dítě si dovolit nemůžete, že už jedno tam v zemi na Východě máte. Řezník chroptí a blahem se potí. Míša si vydělá více než za celodenní honičku.
V městečku je už čas na spaní. Odlehčený řezník se ještě láduje mastným ovarem, ženuška s mokrým ručníkem na své tučné hlavě oddychuje a sní o zahradníkovi Manuelovi, jehož svalnatá postava a havraní vlasy zvlhčovaly její klín při sledování tele i novely. Služtička Míša si zuřivě čistí zuby… Dva malí roztomilí parchanti oddychují své zmrzlinové sny. Zítra nebude jiný den, snad pekař vypráší kožich paní notářové a řezníková bude líčit past na svého ňoumu a vycucávat z něj souhlas k povolení zahradníka - nový, mladý arabášek by se jí líbil. Míša bude jako myška a bude doufat, že alespoň dnes bude řezník vyprázdněný a bude si večer hrát s malými pekaři černého petra, bude k tomu mlaskavě požírat bůčkový nářez a chlemtat pivo svých předků.
Buď požehnáno, městečko na okraji, ať se těm lidem v ten předvánoční čas dobře daří, ať mají břicha vždy jen plná, ať zdraví jsou na věky. A odpusť jim jejich viny, ó Pane, neboť nevědí, co činí…
Na jedno…
Páteční večer. Konec pracovního týdne jako v celém takzvaně civilizovaném světě. Soumrak přikrývá i nám známé městečko. V obchodě u řezníků už umyli pulty, schovali maso - to kvalitní - i flaksy a šmejd pro veřejnost. Řezník je dnes nějaký natěšený a rozverný. Starou řezníkovou po mohutných hýždích poplácal a Bertíka štípnul do špekovitých tvářiček. Prohnal se domem, ve sprše omyl své obrovské, černým chlupem orostlé tělo. Voňavkou vytřel podpaždí, podhrdlí i podbřišek. Nasoukal na sebe upnuté džínsy. Natáhl značkové triko a nasoukal se do sportovní bundy s logem fotbalového velkoklubu. A už někdo hvízdá pod oknem! Ano, uhádli jste, je pátek, a proto se jde na jedno! Tak se tady tomu letitému zvyku říká. Na jedno se chodí ve všech vyspělých civilizacích. V těch méně vyspělých častěji. Na jedno se sice chodí, leč u jednoho nezůstává, to ví každý, kdo tento zvyk zná, či jej zažil. Na jedno chodí všichni a chlapi především! Chodí se do místních putyk a pije se nadoraz. Jdete sice na jedno, jenže se zlijete, jak zákon káže, a kocovina druhého dne vám dá pocítit, že na jedno jste měli jít a u jednoho hlavně zůstat!
Takže dnes razí na jedno řezník! A kdo že to na něj hvízdá? Jistě - místní pekař! Tvoří nerozlučnou dvojici a na jedno jdou posté, tak jako na jedno chodili jejich otcové i dědové. I oni se uměli ožrat. I oni dodržovali tyto tradice ve své podstatě barbarské a primitivní. Ale co taky chtít po barbarech a primitivech, že?! Řezník masitým rtem líbne choť na líčko a mete ze dveří. Choť s ním také chodí na jedno, i ona se dokáže opít jak lodní kapitán. Většinou je pak povolnější než kdykoliv předtím, ale bohužel povolnější všem jiným kumpánům. Manželovi jen tehdy, když je ožralá do němoty. Dnes takticky zůstala doma. V televizi má rozkoukaný seriál a potřebuje mít něco na řezníka, aby jej mohla peskovat a ponižovat, a to bude mít jen, když pít půjde on a ona zůstane u rodinného krbu. Řezník nezklame a opije se na hranu bezvědomí. Poblinká i nové povlečení. Vymočí se do prádelníku. Přitáhne třeba kumpány domů a vyžerou ledničku a znečistí kuchyň i přilehlé kumbály. Pokusí se znásilnit služtičku Míšu a hlukem budou otravovat celý barák. Dopustí-li se řezník jen poloviny těchto zvěrstev, bude potrestán! Vyčistí mu v neděli při nákupech jeho kreditní kartu nákupem všech možných módních výstřelků, zvláště komicky se nevyjímajících na oteklém těle. A vyspí se s bagristou, který přijel brigádně do městečka a teď mohutně bagruje okolí! Jestli ten její blb udělá zase paseku, nechá se hned v pondělí přebagrovat i ona. Tedy nechala by se i tak, ale takhle si to snadněji omluví… Jen ať panáček jde na jedno - vždy se to dá využít, že?!
A panáček běží. Zalomí s pekařem palce, pozdraví se kominíkem a už se vrhají do víru noci! Kominík je starý kumpán, který zábavu nezkazí. Je o něm známo, že vymete každý komín, který se mu naskytne, a řezníkovou samozřejmě nemohl vynechat. Ale ani to není překážkou pro společenství ochlastů a zpiťarů v místním hostinci páteční noci. Chlapi, co měli dříve padla, sedí kolem stolů s natočenými tupláky a střídavě chlemtají pivo a zaklánějí hlavy - to jak do sebe zvrhávají odlivky kořalky. Řezník se svými kumpány má co dohánět. Mezi opivněnými hlavami je už mnoho nastřádaných promilí a opilost mnohých je očividná. Ale nám známá parta rychlost nasadí a vzdálenost rychle zkrátí. Řeči masáků se vedou a hovory o milovaných ženuškách mají dnes navrch. Zde se jim neřekne jinak než moje stará. Baví se jen o sexuálních výkonech a svém sexuálním apetitu. O co má řezník sexu míň, o to je větším samcem a naparuje se, kolik toho a jak své drahé udělá… Pekař, kominík, lékárník, soustružník… a mnoho dalších ho v jeho prášení rádi nechají. Oni se protahují komínem jeho životní družky, nikoliv on. Ovšem ani paní soustružníková, lékárníková a kominíková nezahálejí a svým samečkům mohutné paroží nasazují. Městečko spí v jedné posteli - jen o tom neví. Jen ten pacholek pekař, protože si nedělá iluze, si družku svého života neobstaral. Je dostatečně zbabělý a ví, že by se nemohl dělit a snášet stejné ponížení jako paroháči okolo sedící.
Pokud mezi pivní partou sedí některá a někdy více žen, hovor je méně otevřený a spíše se kohouti snaží před dámami předvést a běda, když partner zde usazené ženušky opilecky zhasne. Usne-li zde nebo doma, už se do dámy jeho srdce snaží dostat jeho kamarád. Často se jim to i podaří. Ale když rujný samec zapomene být opatrný, nebo samička při aktu dělá příliš velký hluk a její druh se vzbudí, lze to po takovém pátku poznat. Tvář takové neopatrnice zdobí často monokl. A přistižený sameček je ozdoben podobně. Podle počtu monoklů a četnosti těchto zranění lze říci, že městečko žije čile a promiskuitně! Ovšem ne každý večer v této chlastu zaslíbené hospodě pojednává o ženských a jejich stycích. Často se zde chlapáci scházejí, aby zde sledovali sportovní zápasy svých oblíbených gladiátorů. Nejraději mají kopanou. Fotbalu rozumí - tedy alespoň si to myslí. Řev. Hopsání. Skandování. Nejspodnější vrstvy lidského podvědomí se uvolňují. Gól těch svých je odměněn burácením, ryčením a potokem kořalky. Gól soupeře, to je smrt, nenávist, násilí. Tupá masa, aréna hňupů - to je hospoda s plazmovou televizí 21. století. Agrese a obsese. Není nad fanatismus pivního sportovního fanouška. Chlapi se změní ve zvířata a ženské, přestože ani neví, co je faul nebo ofsajd, ryčí a spílají stejně vulgárně a tupě. Zde je řezník mezi svými! I dnes si zapějí svůj fotbalový chorál, aby měli důvod vlít do sebe další odlivky chlastu i několikrát. Hlava řezníkovi otupuje a jestli je tupý normálně, tak v chlastu stokrát víc. Samozřejmě se snaží i večer ozvláštnit. Někdy se pokusí vnutit do kalhotek hostinské. Někdy se jde poprat na férovku s idiotem sobě rovným. Dnes se rozhodli jít do bordelu.
V městečku je jen jeden. Má omezenou kapacitu. Pár holek z Ukrajiny, jedna cikánka a pak tlustá uhrovitá Češka. Ale takovou má doma, a tak se pokouší zaplatit si tu Ukrajinku. Kapesné, kterým ho vybavila řezníková, moc neoslní. Je to prý jen na orál. Ale co? I to je nad představy našeho řezníka, a tak těch dvacet eur vyklopí. Ukrajinka se snaží. Chudák holka - tihle vepři jsou jak z Bavorska. Řezník je zlitý tak, že mu stejně nestojí, i když je jinak nadržený jak statný býk. Po dlouhé chvíli to pochopí i on a neukojen zamíří ke svému domovu… Jdou nocí pospolu s troskami stejně zpitých ochlastů. Hulákají, pokoušejí se zpívat. Poperou se. Lékárník je bit. Řezník ale ztratí rovnováhu a letí obličejem na asfalt. Asfaltový lišaj se tomu říká. Bude mít ksicht jeden strup a bude terčem posměchu své ženy a svých potomků po celý příští týden… Ale to už zase bude pátek, a to třeba i řezníková půjde na jedno a třeba ona tentokrát udělá větší ostudu a na koni bude řezník. Třeba. Ono je to jedno. V tlupě hlupců se dějí jen události nedůležité a komunita žijící ze dne na den, pachtící se za žrádlem a levnými konzumními požitky, nezažije většinou nic zaznamenáníhodného. Proč o nich vlastně píšu?? Jsem jedním z nich!
Gerdo, to bolí!
V obývacím pokoji řezníkova domu, v tom království nevkusu a kýče, seděl řezník v křesle a držel si hlavu v dlaních. Tlusté prsty, podobné tučným válečkům, zajížděly do jeho ryšavé kudrnaté kštice. Pohled vepřových oček byl vyděšený, obrovská tučná záda se otřásala tichým pláčem. Bez důvodu se jeho pravice vymrštila a srazila na zem lampu stojící na stolíku u sedačky. Chtěl jsem tě, milý čtenáři, nechat chvíli dusit zvědavostí – co že se v domečku pod horami v tom království obyčejnosti a jednoduchostí stalo tak strašného, že obr, jako je náš hlavní hrdina, je zlomen co třtina ve větru. Ne, nebudu tě škvařit - našemu řezníkovi nepřišli na šmelinu, ani mu neodhalili načerno zaměstnané pomocníky ze zemí za Uralem, neudala ho ani služka Míša za sexuální otroctví, ve kterém ji ten hrubec udržoval. Zkrátka - našemu statnému chasníkovi nasadila jeho žena parohy!! Ne, nesměj se, že mu je nasadila postopadesáté a že v údolí dutých hlav není moc tvorů s kládou mezi nohama, které by statná řezníková neuspokojila! Ono to má totiž jeden, a to základní háček. Řezník o tom do dnešního dne nevěděl! Možná tušil, možná mu bylo i leccos naznačováno, ale nikdy, opakuji nikdy, svou ženu s chlapem nenačapal!! Že mu někdy přišla omakaná a že někdy měla třeba odřeniny na kolenou a hýždích jako od koberce, to zaznamenal a samozřejmě se jí na to ptal. Vymluvila se, že cvičí a že při určitých cvicích se holt odře… Pravda cvičila a funěla u toho a potila se jako kobyla, ale nebylo to cvičení těch afektovaných vychrtlin z TV cvičení. Byla to poctivá, totální soulož v kanceláři mladého městského strážníka, kterému si přišla postěžovat, že ji úchylný soused očumuje dalekohledem při opalování. Při té příležitosti mladého nadstrážmistra znásilnila. Znásilnila ho s chutí a vydatně, neboť tak mladý exemplář už dlouho neměla! To vše náš dutý a oddaný trouba nevěděl a ani vědět nechtěl. Až dnes! Příběh je poměrně banální a v mnoha podobách jsme jej zažili skoro všichni. Ono je to v takových případech jako s masturbací - skoro všichni říkají, že ji nedělají a přitom prokazatelně nemasturbuje jen jedno procento lidí, a to většinou proto, že nemají ruce nebo jsou jinak zmrzačeni. Tak i s nevěrou je to podobné - ve statistikách uvádí sedmdesát pět procent mužů, že bylo někdy nevěrných. Žen se přiznává jen dvacet procent. Tak s kým ti ostatní chlapi jsou nevěrní?? To dvacet procent řeznic uspokojí sedmdesát pět procent žádostivců?! Ha ha ha…
Ale k věci. Dnes, respektive včera večer přijel na návštěvu řezníkův známý. Jmenoval se Helmut - jak jinak v tak pitomém příběhu. Znali se z dětství, měli kdysi partu stejně vyšinutých výtržníků a rváčů, zažili spolu několik historek, ve kterých hrál hlavní roli alkohol, násilí, upocený sex, tráva a podobné chlapácké propriety. Helmut dorazil i proti vůli paní řezníkové, která bedlivě odháněla od manžílka neschválené kamarády a selektovala jejich známé podle svých měřítek a chutí. Helmut dorazil a choval se jako hňup, jak se dalo očekávat. Byl to stejně podsaditý ryšavý masák jako sám řezník. Snad ještě hlučnější a neomalenější. Manželku jen zběžně zaregistroval, ovšem s řezníkem hned otevřel několik plechovek piva a ty do sebe vylil. Večer pak pokračovali ve stejném tempu a řezníkova se ráda nerada přidala. Po nezbytné návštěvě místní odporné a zaostalé vinárny, kde se vespolek všichni zbořili, se přemístili domů. Helmut jim stačil vylíčit, že žena se s ním rozvádí, že se jí prý zdá omezený a hrubý (sic), že je z toho nešťastný - no vypadal všelijak, jen to neštěstí na něm nebylo vidět - a že by rád potkal ženu, která by mu rozuměla a měla pro něj pochopení. To už ovšem vyprávěl jen řezníkové. Řezník byl chlastem příliš vyplněn a z práce unaven, a tak usnul na gauči v obývacím pokoji toho beznadějně odporného hnízda. Tady se pozvolna šinu k jádru příběhu. V noci se vzbudil chladem. Všude byla tma a poměrně ticho a protože zapomněl na hosta, nepátral po tom, kde je kamarád uložen, sundal si kalhoty a triko a vydal se dospat tu propitou noc do ložnice.
Rád bych jej sice v této fázi zastavil, leč neučiním tak, přišli bychom o vyvrcholení. Tedy vlastně k vyvrcholení již nedošlo, protože když řezník otevřel dveře ložnice, zůstal stát na prahu jako Lotova žena! Před jeho očima jeho stejně ryšavý, chlupatý, širokoplecí a prdelatý kamarád zrovna zasunoval svůj nástroj do úst jeho manželky a pokoušel se vyvrcholit! Záběr to byl na oskarový film - tedy pokud by se Oskar uděloval za tvrdou pornografii. Řezník s pokleslou čelistí na prahu, zpocený macatý chlap nad ženou řezníkova srdce, ta s pyjem jeho kamaráda v ústech a pohledem upřeným do manželových očí!! Kdo by ten scénář nekoupil, že?! Obr ve dveřích chvíli překvapeně zkoprněl. Pak kupodivu zavřel dveře a odcházel do kuchyně!! V jeho chlastem a šokem ztupělé hlavě bleskl podivný nápad. Vzpomněl si, co kdysi četl v jakési psychologické rubrice v nějakém časopise pro chlapy: když svoji ženu přistihnete při takovéto situaci, jděte do kuchyně a uvařte tři kávy… Jenže rada psychologa není život, a tak dříve, než došel k samovaru, zařval, vrhnul se zpět, rozrazil dveře, rozrazil kamarádovi nos a nakopl sanici manželky, která ještě stále svírala mezi rty mužství manželova kamaráda. Té ještě hrozba nedošla, důsledkem čehož manželka málem oddělila chloubu manželova kamaráda na dvě poloviny! Ten zařval, nevěděl, která bolest ho drtí více, vystartoval z ložnice, vyběhl z domu i místnosti a před domem řezníka najednou stál nahý, dole i nahoře zakrvácený, křičící muž… Zatím řezník usilovně škrtil manželku, ve dveřích do ložnice stály vyděšené, hlukem vzbuzené děti, které unisono křičely:„Tatínku, nezabíjej nám maminku!“
Tady už to není čtení pro čtenářky nedělních příběhů vzorných manželek a obětavých hospodyněk. Tady je to o hrubé síle. O ranách a bezmoci. O ponížení a podupání všeho, co má být mezi mužem a ženou svaté. Naštěstí řezník manželčino hrdlo pustil. Ta sice lapala po dechu a chroptěla, ale žila, a hlavou jí probíhala otázka, zda by nebylo lepší, kdyby jí řezník zabil? No, my děvence neporadíme. Kdo s čím zachází… Pak už tu bylo ráno. Kalné, přestože venku svítilo slunce. Odporné, přestože zpívali ptáci a život za okny přímo kypěl. V domě byl nezvyklý klid a ticho. Míša vzala děti a šla s nimi nakupovat. Řezníková tiše jako myška proběhla chodbou a složila se v nejmenším kamrlíku. V tomto okamžiku jsem nalezli našeho řezníka. S pocitem životní prohry, beznaděje, s myšlenkami na sebevraždu i vraždu. Ten povedený kamarád – poté, co mu nepříčetný řezník naházel šatstvo z okna - odběhl do ztracena a v tomto příběhu již bude hrát jen zanedbatelnou roli. Neudělal kupodivu nic tak špatného. Pouze odhalil vyhnilost tohoto manželství. Jeho vyprahlost a nenaplněnost. Obnažil zrezivělou kostru rádoby kvalitního stavu. Oba v tomhle příběhu byli poražení - řezníková i řezník.
Městečko dostalo svoji potravu - drby a fámy! Žilo a tylo z historek podobně odporných. Z klišé příběhů věčných paroháčů a jejich stejně parohatých laní. Dnes se městečko bavilo na úkor výrobců párků a klobás. Již zítra bude přistižen nadstrážmistr svojí mladou ženuškou, an se ukájí na zatčené rumunské prostitutce. Bude zfackován, poškrábán ve tváři a na chvíli vyhozen z domu. Pak mu ženuška odpustí, jeho státní plat a jistoty jsou výše ceněné než nějaký pich s ušmudlanou šlapkou. A až si to mladá manželička rozdá s podomním prodejcem vysavačů, budou účty srovnány. Ovšem až na fakt, že se to mladé ženušce zalíbí a skóre pak bude rychle narůstat v neprospěch nadstrážmistra. Jenže jen do doby, až si přijede strážník domů vyměnit propocenou košili a nachytá svou ženu s chlapcem, co má zalévat trávník. Bohužel v tomto případě měl u sebe strážník ostře nabitou zbraň, a tak je teď ve vazbě za dvojnásobnou vraždu.
Ta množina lidí prostě žije své bezvýznamné existence a snaží se tvářit, že žijí naplno a netradičně a přímo skvěle!! Řezník si to už nemyslí. Chodí zasmušilý. Po odstěhování a pokusu o vymanění se vrátil a sehrál scénu na odpuštění a znovuoživení. Ne, milý můj čtenáři, takhle to nechodí. Provaz se jednou přetrhl. Ovšem, dá se znovu navázat, ale uzel, uzel ten zůstane. Zkoušejte slepit rozbitý hrneček spolu s někým, s kým jste ho rozbili. Snažit se můžete a pak - ruka se zatřese a z hrnečku jsou znovu střepy… Kolikrát mi v životě bylo ublíženo, kolikrát jsem ublížil. Byl jsem zrazen a zradil jsem. Koloběh vzestupů a pádů. Ať hodí kamenem po řezníkovi, kdo neselhal, a já vám povím - jste pokrytci! A nemáte zrcadlo!